Letošní dovolenou na kolech jsem začal plánovat někdy začátkem roku 2007. Hlavní podmínkou bylo omezení délky tak na 600 km, trvání 8 až 10 dnů a trasa vedoucí přes Orlické hory. Protože jsme už podobnou trasu absolvovali v loňském roce, rozhodl jsem se, že ji trochu pozměním. Proto jsem na začátek přidal Český ráj a na konci jsme vynechal některé neoblíbené úseky. Začátkem června jsem zamluvil ubytování a tak nám nic nebránilo začít se těšit a připravovat.
Vše šlo hladce až do doby, kdy týden před odjezdem, začala Zuzku bolet osmička. Situace byla docela vážná, chvíli to vypadalo, že přijde o zub moudrosti a budeme muset celou akci posunout. Naštěstí si nakonec zub dal říct, moudrost se vrátila kam patří a my jsme začali balit.
Výhodou našeho cestování na kole je, že každý má možnost vzít si na cestu co chce. Jen se mu to musí vejít do brašen a musí to uvézt. A tak jsme den před odjezdem odpoledne začali shromažďovat podle seznamu důležité věci na cestu a po chvíli zase odnášet ty méně důležité, až nakonec v devět večer bylo vše připraveno. Expedice Kololéto 2007 mohla začít:-)
Praha – Mladá Boleslav (59 km)
Spím neklidně a stále slyším, že prší. Naštěstí kolem čtvrté ráno přestává a v osm dokonce svítí sluníčko. Vstáváme a dáváme si anglickou snídani – opečená anglická slanina, volská oka, toasty, máslo, pomerančová marmeláda, džus, čaj, káva. Po snídani musíme chvíli odpočívat a pak teprve můžeme začít připravovat sebe a kola na cestu. V jedenáct, v okamžiku, kdy chceme vyjet, začíná poprchávat. Děláme, že to nevidíme a vyrážíme na dovolenou.
Déšť brzy přestává, ale západní vítr je tak silný, že na pláních před Mstěticemi jen těžko držíme rovnou stopu. Chvíli se zdržíme u závor a pokračujeme krásným sjezdíkem do lázní Toušeň. Zde překonáme po lávce Labe a v Káraném si děláme první přestávku v cyklistické hospodě.
Dále pokračujeme lesem kolem vsakovacích nádrží a artézských studní do Sojovic a kolem hospody U Bíbrlů po polňačce směrem na Benátky. Nebyla to ale dobrá volba, protože po deštích zůstalo přece jenom hodně bahna a louží. Na začátku Benátek zkoušíme novou pizzerii Famiglieri a jsme mile překvapeni kvalitou jídla i obsluhy.
Podle mapy jsme se rozhodli, že ještě kousek zkusíme pokračovat po cyklostezce. Začínáme po silnici a následně pokračujeme po polní cestě zarostlé vysokou trávou tak, že to moc nejede. Opouštíme proto tuto cyklostezku, která dále pokračuje podél Jizery, a jedeme pouze po silnicích. V Pískové Lhotě podjíždíme dálnici a narážíme na jakousi cyklostezku, kterou nemám na mapě. Její směr se nám líbí a tak po ní jedeme až do okamžiku, než se začne stáčet zpět k Benátkám. Dál pak pokračujeme spíše intuitivně směrem na Boleslav, když najednou všechny cesty končí a musíme se pešky spustit úzkou pěšinou k Jizeře. Zde nalézáme cyklostezku, kterou jsme nahoře opustili.
Dál už jedeme zase v pohodě po silnici kolem řeky až do Boleslavi. Mineme zámek a kolem kolejí vystoupáme kousek do kopce a jsme prakticky u hotelu. Překvapením je, že hotelová restaurace o víkendu a svátcích nevaří. Konečně hotel je podle německých nápisů určen hlavně zahraničním pracovníkům škodovky. Naštěstí je kousek od hotelu Steak house a tak uléháme s plnými žaludky.
Mladá Boleslav – Jičín (60 km)
Ráno opět fučí od západu. A to tak, že po jednom poryvu málem padám z kola. Začínám se bát okamžiku, kdy na Moravě otočíme zpět k východu:-( Odjíždíme kolem brány Škodovky číslo osm a pomalu začínáme stoupat na Horní Stakory. Cestou míjíme penzion Eva, který nás nechtěl pro plnou obsazenost ubytovat, ale nezdá se, že by v něm nebylo k hnutí.
Ze Stakor pokračujeme vysloveně pohodovou cestou do Kněžmosti a po krátké přestávce dále na Branžež. Chvilku vzpomínáme na náš první výlet do Českého Ráje, kdy jsme tudy projížděli na Krásnou vyhlídku. Objíždíme po silnici Komárovský rybník a honíme se s dvojicí cyklistů na výletě. Po mírném stoupání sjíždíme k hradu Kost, kde je "boží dopuštění". Koná se zde totiž jedna svatba za druhou (7.7.2007:-), nevěsty se střídají na hradbách, všude svatebčané a taky strašná spousta cyklistů.
Do Libošovic chceme jet Prokopským údolím, ale svědectví pěších i cyklistů nás odrazuje a tak pokračujeme po silnice do prudkého kopce a sjezdíkem po polňačce. Za vesnicí se rozhodujeme, jak na Trosky. Nevíme, zda kolem rybníků nebude taky bahno, ale nakonec je cesta suchá, místy mokrá. Výhledy jsou zde krásné a oběd u Vidláku byl taky dobrý.
S plným břichem stoupáme do Troskovic a nakonec až k hradu, kde bohužel zjišťujeme, že není nic vidět a do hradu se s kolem nesmí. Kola nemůžeme nechat bez dozoru, rozdělovat se nechceme a tak pokračujeme dál. Následuje několik kilometrů krásných sjezdů a bohužel taky výjezdů a nakonec přijíždíme k soustavě rybníků, z nichž ten poslední se jmenuje Vražda.
Zde bohužel trochu bloudíme, protože značení není zrovna nejlepší a tak do Jičína jedeme po silnici E442 s dost velkým provozem. V Jinolnicích opět netrefujeme odbočku a tak až na třetí pokus sjíždíme z hlavní, kde ale zase nemůžeme najít modrou značku, po které máme jet do města. Nakonec ji nacházíme a kolem bývalého bojiště (1866), zahrádek a rybníku Kníže přijíždíme na pěkné náměstí, za kterým lehce nacházíme hotel. Pak už následuje jen sprcha, večeře, procházka a spánek.
Jičín – Hradec Králové (53 km)
Třetí den je nejhorší a i na horách býval den volna. My proto máme nejkratší a nejlehčí etapu. Navíc nevýrazný výběžek vysoké tlaku vzduchu způsobil, že poprvé vyjíždíme v krátkých rukávech a použili jsme i krém na opalování s faktorem 20. Cesta vede prakticky pořád z mírného kopce a tak si to zase jednou užíváme. Za Popovičkami jsou vlevo v dáli vidět obrysy hor a podle našich odhadů, které nám místní potvrdili, jsou to Krkonoše. Jediný problém první poloviny cesty je v tom, že zde nejsou hospody. Ani otevřené, ani zavřené.
Za Nechanicemi začíná první malý kopec na Hrádek. Vystoupáme i posledních 500 metrů alejí a obhlížíme velmi pěkný zámeček. Na prohlídku ale zase nedošlo. A konečně se také u golfového hřiště občerstvujeme a pozorujeme místní borce na první jamce. Dále pokračujeme zase z kopce směrem na Hradec, kam přijíždíme vedlejší ulicí, vedoucí vilovou čtvrtí, přímo k hotelu. Dnes jsme opravdu v pohodě a tak po večeři vyrážíme na procházku, na hřbitov a taky na jedno.
Hradec Králové – Deštné v Orlických horách (64 km)
Dnes poprvé zamíříme do hor. Znamená to, že nás čekají první větší kopečky a závěrečné dlouhé stoupání do Deštného v Orlických horách. Hradec jako obvykle projedeme po krásných cyklostezkách a lesem kolem Stříbrného rybníku dojíždíme do Bělče. Pivovar U Hušků má jako vždy zavřeno a tak pokračujeme do Třebechovic, kde si místo kvasnicového ležáku kupujeme limonádu.
Dále pokračujeme po nám již známé lesní cestě "Špacír" do obory, která patří hraběnce Dianě Sternbergové Phipps z častolovického zámku. Na začátku cesty leží statek Bědovice, kde chvíli pozorujeme velmi mladá hříbátka a bílé daňky. Za oborou již začínají první kopečky – nejdříve přes kopec sjíždíme do Hoděčína, následně přes další do Lična a potom ještě přes jeden do Černíkovic. Poslední kopec s kostelem letos vynecháváme a objíždíme po silnici. Bohužel velké množství kamionů nás příště zase vrátí na hroznou polňačku kolem kostela. V Solnici tradičně marně hledáme hospodu s jídlem a tak si v té na náměstí dáváme alespoň pivo.
Po krátkém odpočinku pokračujeme tedy závěrečnou částí dnešní etapy – stoupáním do Deštného. Začátek je celkem v pohodě, jde jen o mírné stoupání, ale s postupem času je stále prudší a prudší. Letos jsem nějak neodhadl délku stoupání a velmi brzy se začínám těšit na křižovatku před koncem, kde se jede kousek z kopce. Ta ale stále nepřichází a nepřichází a tak mě to stálé očekávání velmi vyčerpává. Nakonec jsme na křižovatce, chvilku odpočíváme, protože je hrozné dusno a vydáváme se do posledního kopce.
Konečně jsme v hotelu, ubytováváme se a začíná průtrž mračen. Je to úplně stejné jako loni, jenom letos je daleko větší zima a pršet hned tak nepřestává. Jdeme tedy bez procházky na večeři a spát.
Deštné v Orlických horách – Hanušovice (58 km)
Dnes nás čeká nejtěžší, ale zároveň nejkrásnější etapa. Začíná výjezdem na Šerlich. Délka 5 km, převýšení asi 430 m. V okamžiku, kdy vyjíždíme, začíná dnes poprvé pršet. Vracím se proto ještě do hotelu a dívám se na webu na radar. Žádné žluté a červené odstíny tam nejsou a tak vyrážíme. V půlce kopce prší už jen ze stromů a nahoře málem začíná svítit slunce. V Masarykově chatě si dáváme grog a na cestu dolů si oblékáme vše co máme, přece jenom 9 stupňů není moc. Beru si i čelenku, kterou jsem si s sebou vzal spíš z legrace, a musím říct, že to není tuto dovolenou naposledy.
Cestou dolů je nám strašná zima a to hlavně na prsty na rukou. U polských hranic se pak počasí docela vylepšuje a tak cesta přes Orlické záhoří a Černou Vodu je v pohodě. Zastavujeme v hotelu U Rampušáka, který byl loni zavřený a skrývali jsme se zde před deštěm, a dáváme si polévku a ještě jeden grog. Začíná podruhé pršet a tak se přestávka trochu protahuje. Brzy ale přestává a tak rychle pokračujeme přes Neratov a Bartošovice k Zemské bráně. Dnes jsme tady úplně sami a tak na mostě chvilku meditujeme.
Následuje další dnešní stoupání na Čihák a do Českých Petrovic. Zde si, před dalším kopcem, dopřáváme jídlo. Bohužel, tato přestávka nás pak bude v závěru hodně mrzet. Přejíždíme kopec do Mladkova a začíná pršet potřetí. Schovka je v autobusové zastávce. Je to zase jenom chvilka a tak opět pokračujeme směrem na Králíky. V dolní Lipce začíná znovu poprchat, ale děláme, že to nevidíme, míjíme i pěknou zastávku autobusu a pokračujeme dále. Po dvou kilometrech už je déšť nepříjemný a tak zastavujeme pod stromem. Asi po půl hodině už strom nestačí zadržovat vodu a tak se rozhodujeme, že pojedeme hledat lepší úkryt. Úplně mokří nacházíme po dalších dvou kilometrech naftovou pumpu zemědělského družstva a schováváme se tam.
Další půl hodinu prší stále stejně a tak začínáme přemýšlet o náhradním řešení. Snažím se telefonicky sehnat někoho u počítače, aby nám řekl, kdy jede vlak do Hanušovic. Čekat dvě hodiny na ten nejbližší nám přijde napřed srandovní a předpokládáme, že zase brzy přestane pršet a my dorazíme zbylých 20 kilometrů. Další hodinu však prší stejně, nebo i víc, a tak se pomalu začínáme těšit na ten vlak. Ani po dvou hodinách neubral déšť na intenzitě a my se tedy přesouváme na blízké nádraží. Vlak má ještě 15 minut zpoždění, ale nakonec přijíždí a my za necelých 100 Kč jedeme v suchu do Hanušovic.
V půl deváté jsme ubytovaní a sedíme v hospodě, kde se dozvídáme, že jídlo už dnes nebude. Dáme si tedy pivo a kafe a chceme jít spát. V pokoji však zjišťujeme, že neteče teplá voda a vytoužená teplá sprcha se tedy nekoná. Závadu sice brzy opravili, ale nic to už nezmění na našem rozhodnutí, že v penzionu Formanka již nikdy více.
Hanušovice – Lanškroun (65 km)
Ráno se probouzíme a svítí slunce, vyjíždíme a svítí slunce. Je to k vzteku, proč ne včera na horách:-( Cestu známe, víme, že je velmi příjemná a tak si to zase užíváme. Cestou kupuji olej na řetěz, protože kdo maže, ten jede. A tím pádem to jelo i do krpálu v Bohutíně.
Pomalu se dostáváme na nejvzdálenější bod naší dovolené a otáčíme zpět na západ, na Prahu. Otočíme a stojíme. Doteď jsme jeli částečně na jihovýchod a tak nebylo moc poznat, jak hrozně fučí. A tak dřeme proti větru do Zábřehu a těšíme se na jídlo, které jsme naplánovali na náměstí v hotelu, kde jsme kdysi spali (rybí špíz už bohužel nedělají).
Po zaplacení se ptám na cestu na Kosov, což je hrozný kopec. My to víme, ale po dešti nechceme riskovat cestu kolem kolejí, kde jsme loni několikrát zapadli do bahna. Z diskuze, kterou jsme rozpoutali, se dozvídáme, že kolem kolejí je teď úplně nová asfaltka a tak naštěstí z Kosova nic není. Cesta je, až na ten protivítr, opravdu velmi luxusní.
V Hoštejně si dáváme zmrzlinu a potkáváme skupinu asi 15 důchodců na výletě. Cestou do Tatenic dva předjíždíme a jednoho vidíme svačit. V Tatenicích potkáváme zbytek, který čeká na opozdilce a vyzvídá, kolik mají náskok. U Šedého vlka následuje další zastávka, tentokráte občerstvovací. Důchodci nás opět předjíždějí a ukazují nám zkratku kolem nepříjemného kopce. Vydáváme se tedy po ní, ale trochu bloudíme a musíme se vracet. Nakonec to ale byla mnohem lehčí cesta než ta, kterou vždycky jezdíme. V dáli nad Lanškrounem se začínají stahovat hodně černé mraky a tak se začíná zdát, že náš dojezd zase nebude jednoduchý a někde si nějakou dobu postojíme. V Žichlínku taky začíná pršet a tak zastavujeme v zastávce a přemýšlíme co dál. Naštěstí prší jen asi minutu a tak můžeme v klidu dojet na náměstí do hotelu.
Lanškroun – Vysoké Mýto (74 km)
Když se ráno probudíme, tak svítí krásně slunce. Než se ovšem nasnídáme a zabalíme, začne pršet. Naštěstí, než naložíme kola, zase přestane. A tak nám první kilometry bude vadit pouze voda na silnici a projíždějící auta s oblíbenou hrou "nahoď si svého cyklistu". Začínáme do kopce na Jakubovice a Zuzku začíná bolet koleno. Proto raději hned zastavujeme a Zuzka si koleno maže nějakou zázračnou mastičkou. Je zajímavé, kolik může po tak zapadlé silnici jezdit kamionů. Následuje ještě kus kopce a vzápětí krásný sjezd, pak už jen párkrát nahoru a dolu a jsme v Letohradě.
Z Letohradu do Žamberka to je stále do kopce, nejdříve mírného a na konci prudšího. Jedeme se podívat, jak pokračuje oprava naší prodané chalupy. Z venku je to snad ještě horší než minule, ale uvnitř je v některých místnostech vidět, že to spěje k hodně vzdálenému konci. Na náměstí navštěvujeme cukrárnu a po malé sladkosti pokračujeme směrem na Ústí. Tuto cestu jsme nikdy, ani v mládí, nejeli a tak jsme velmi překvapeni, jak je velmi pohodová. Na 20 kilometrech byly vlastně jen tři kopce (hned za Žamberkem, do Žampachu a do Ústí) a zbytek byl stále z mírného nebo prudšího kopce dolů.
Zastavujeme na náměstí v Ústí, kde ale není žádná hospoda a Zuzku pro změnu začíná bolet v krku. Dáváme tedy trochu delší pauzu a kupujeme cucací tabletky. Po léčbě pokračujeme kolem nádraží dál, když v tom zase začíná pršet. Vracíme se asi 100 metrů zpět do hospody a dáváme nucenou pauzu. Déšť vydržel pouze necelé jedno pivo a tak brzy pokračujeme dál. A stojí to za to. Nejdříve drsný kopec do Hrádku a pak mírný do Sudislavi. Následuje krásná cesta po náhorní planině až do Svatého Jiří. Odtud je to moc z kopce a míň z kopce až do Vysokého Mýta (cestou je vlevo Tisová a vpravo Nořín, známé výskytem ptačí chřipky). Hotel je dnes opravdu luxusní a tak se nejdříve nakládáme do vířivé vany v obýváku a pak jdeme na večeři do hotelové italské restaurace, na procházku po městě a spát.
Vysoké Mýto – Kutná Hora (84 km)
Z Mýta vyjíždíme přes velmi pěkné náměstí, podjíždíme hlavní silnici a zastavujeme u závor. Za chvíli jede nákladní vlak, ale když projede tak půlka, zastavuje. Čeká na zapomenutého nádražáka. Vlak odjíždí a nic se neděje. Když už se nic neděje asi pět minut, přecházíme proti svým zvyklostem koleje při zatažených závorách a odjíždíme. Ještě dlouhou dobu slyšíme, že závory jsou stále dole.
První kilometry jsou velmi příjemné, protože se motáme mezi řekou Loučnou a kolejemi. Později se napojujeme na známou trasu kolem Pardubic a vítr opět začíná pořádně foukat. Musíme to vydržet asi 30 kilometrů, až za Choltice, kde konečně zajíždíme do lesa a vítr přestává vadit. Jako obvykle se občerstvujeme v Šantánu u Palivce (www.santanupalivce.cz), kde sedí asi 10 hostů a zpívají lidovky podle televize.
Železné hory překonáváme kolem višňového sadu a následuje krásný sjezd směrem na Čáslav, který nám pomáhá překonat protivítr. Pravdou je, že loni byl protivítr ještě horší, protože když jsem zde z kopce šlapat přestal, tak jsem se zastavil. Letos, sice pomalu, ale pořád jedu:-)
Za Bílým Podolím odbočujeme na Žehušice a dlouhé minuty jedeme kolem plotu místí obory. Žádný bílý jelen ale není v dohledu. Možná je to proto, že prohlídky jsou denně pouze od 10 do 11. Chvilku se motáme za Žehušicemi, až nakonec najíždíme na silnici první třídy a z mírného kopce svištíme k Novým Dvorů. Zde ve známe hospodě děláme poslední krátkou přestávku a pokračujeme dále do Kutné Hory. Ubytování je trochu slabší, ale večeře dobrá a tak se jdeme podívat na chrám Sv. Barbory a spát.
Tato etapa byla letos nejtěžší – jednak byla nejdelší (84 km), ale hlavně byla skoro celá proti větru.
Kutná Hora – Praha (63 km)
Dnes začínáme pěkně rovnou do kopce a také po hlavní silnici na Prahu, po chvíli ale odbočujeme na okresku a stoupání pokračuje až na Velký Kuklík. Stále se ohlížíme a hledáme Barboru, ale jsou z ní vidět je tři špičky. Následuje pěkný sjezdík do Hořan a pak nahoru a dolu do Červených Peček, kde si kupujeme zmrzlinu a pití. Hned po ránu je hrozný vedro.
Nad hlavou nám pořád vrčí letadlo z letiště u Kolína, kde jsme před měsícem absolvovali tandem-seskoky a tak na jednom kopečku zastavujeme (letiště je v dálce pěkně vidět) a čekáme na skokany. Prvního vidím jako bílou tečku, která se oddělila od letadla a padá a padá a pak už má otevřený padák a směřuje k letišti. Celkem vyskočilo pět parašutistů, a podle náročnosti předvedených akrobatických prvků bylo jasné, že žádný z nich neměl k sobě připnutého "zákazníka".
Následuje první dnešní bajková vložka – po modré kolem rybníků. V jednom místě je cesta hodně kamenitá a tak poprvé tlačíme. Přijíždíme do Ratboře, kde děláme další přestávku u hospody. Na konci vesnice jedeme kolem Chateau Kotěra Hotel-Restaurant, který se nachází v prostorech zrekonstruovaného zámku uprostřed rozsáhlého zámeckého parku (zámecké apartmá – 3260 Kč). Přes Kbílek a Kbel dojíždíme do Lošan, které už známe z cest do Kolína. Další cesta je prakticky až pod Lipany více méně z kopce a tak se jede v pohodě. Jen vedro je stále větší a větší.
Do Lipan je to tedy z této strany fakt krpál a tak vzápětí rychle sjíždíme do Vitic a v místní hospodě dáváme další přestávku. Dále následuje klasika: nahoru a dolu – Kšely, nahoru a dolu – Přistoupim. V horkém počasí opravdu nechutný výjezd kolem sadů do Tuchorázu a druhá bajková vložka. A taky druhé tlačení naložených kol. A opět nahoru a dolu – Tismice. A už je tu poslední větší kopec a nekonečné 4 km dlouhé stoupání do Přišimas. A nejhorší je za námi. Následuje sjezd do Úval a cesta lesem až domů. Dáváme sprchu a na závěrečnou večeři odjíždíme autem.
Poslední etapa byla zase extrém – jednak už cítíme únavu, ale hlavně bylo úmorné vedro. V jednu chvíli jsem měl na řídítkách teplotu 39 stupňů. Nakonec jsme to ale i přes všechny nástrahy počasí dokázali:-)
Cesta tam a zpět:
Zkušenosti:
Jezdí mnohem více aut (hlavně nákladních) než loni.
Celou cestu fučelo od západu.
Nevím jestli je horší déšť nebo vedro nebo protivítr.