I letos jsme se rozhodli, že místo autem k moři, pojedeme na dovolenou na kole. A naším cílem se opět stala Morava. V dalších kapitolách se pokusím popsat naší cestu tam a zase zpátky, která letos dostala název "Morava Tour 2005".

Je to tady, vyjíždíme. Už jsme se nemohli dočkat. Dnes dopoledne dokonce ani neprší, jako skoro celý minulý týden a při troše snahy se dá na obloze najít i sluníčko. První trasa je krátká a nenáročná, protože kde najdete v Polabí kopec. Z východního konce Prahy to je do Čelákovic prakticky pořád z kopce a tak jsme tam dřív, než jsme čekali. A zde je také hned naše první zastávka v pizzerii. Po obědě, který byl jako vždy výborný, můžeme vyrazit na další cestu.

Hned za Čelákovicemi začíná poprchat a velký černý mrak "nevěstí" nic dobrého. U první kryté autobusové zastávky se rozhodujeme, zda počkáme nebo budeme pokračovat. Nakonec zastavujeme. Za chvíli v našem přechodném příbytku zastavuje i jeden silniční borec a vzápětí začíná průtrž mračen. Vzájemně se chválíme za správné rozhodnutí schovat se a hledáme místo, kam neteče voda, protože na polovině střechy zastávky chybí tašky a tak se s postupem času silně zmenšuje prostor, kde se dá schovat. Silničář si zajišťuje telefonem odvoz autem domů a my, protože nemáme komu zavolat, mu tak trochu závidíme. Po čtvrt hodině přestává pršet a tak se vydáváme dál.

Na konci Přerova nad Labem přichází další slejvák, tentokrát bez jakéhokoliv upozornění. Během pěti vteřin leje jak z konve a tak u posledního domu zastavujeme a snažíme se schovat pod 20 centimetrovou stříšku garáže. Naštěstí to netrvá moc dlouho a můžeme zase pokračovat.

Projíždíme Kerskem, Hradišťkem a na začátku Sadské odbočujeme ke koupališti. Zdá se, že to dnes už bude pohoda. Při výjezdu na hlavní směrem k Nymburku začíná ale foukat nepříjemný protivítr. Dřeme na prostřední placku a kola skoro stojí. Naštěstí nám chybí jenom poslední 4 kilometry.

Na začátku Nymburka zastavujeme v supermarketu a kupujeme si večeři a snídani, protože jedno teplé jídlo jsme už dnes měli a penzion je bez snídaně. Chybí posledních 500 metrů, když začíná opět pršet. Stojíme před penzionem pod stříškou a čekáme, až bude možné přeběhnout dvorek a ubytovat se. Podařilo se - a tak nás čeká sprcha, jídlo, postel a v televizi přímý přenos dojezdu etapy Tour de France. Jak je krásné dívat se na jiné cyklisty.

Po snídani se vydáváme na další cestu do Poděbrad. Jedeme po levém břehu Labe, kde jsme si minulý týden vyzkoušeli novou cyklostezku, která má velmi pěkný asfaltový povrch. Zajímavostí je, že po včerejším dešti, lezou napříč stezkou desítky šneků (těch s domečky). A tak je potřeba dávat trochu pozor, aby člověk náhodou na nějakého nenajel – křup, mlask, mlask, mlask...

V Poděbradech tankujeme v supermarketu Colu a Lift a pokračujeme po druhém břehu Labe do Libic nad Cidlinou. Zdejší část cyklostezky už má nejlepší léta za sebou a tak je cesta spíš utrpením. Je zajímavé, jak kořeny stromů dokážou nadzvednout a zničit asfalt. V Libicích je možné si prohlédnou zbytky Slovanského hradiště Slavníkovců.

Pokračujeme dále podél Cidliny k Žehuňskému rybníku a do Žíželic, kde probíhá čilý stavební ruch na stavbě nové dálnici do Hradce. Sjíždíme do vesnice Olešnice, kde si prohlížím s takovým zaujetím pěknou hasičkou zbrojnici, že zapomínám zatočit a po srážce s vlastní ženou padám a zkouším jízdu po asfaltu. Nic moc. U hodných lidí si umývám vodou a mýdlem odřeniny a aby krev zaschla, tak pouze ve slipech pokračuju dál do Chlumce.

V Chlumci musíme jet asi kilometr po E67, ale jde to jenom po chodníku, protože hustota provozu je neuvěřitelná. Tím se dostáváme na sever od tahu na Hradec a zůstáváme zde až do Roudnice, kde si v bazaru můžete koupit dělo nebo Miga. Po 10 minutách čekání se nám daří přeběhnout E67 a pokračujeme v pěkném protivětru přes Praskačku, kde je k vidění dostihová dráha pro chrty, směrem na Hradec. Těsně před Hradcem začíná poprchat a tak si bereme bundy a snažíme se dešti ujet. Naštěstí jsme ubytovaní hned na Pražském předměstí a tak dojíždíme v pohodě. Čtvrt hodiny po dojezdu se strhne taková průtrž, že nejde ani přeběhnout dvorek do hospody na jedno. Déšť přečkáváme sledováním dojezdu TdF, následuje dobrá večeře a spánek.

Dnešní etapa je první, která vede do hor a tak nám už od rána chybí nadšení. Rozhodujeme, že do Bělče pojedeme po silnici a ne lesem, kde by mohlo být po včerejším dešti dost bláta a louží. Silnice je suchá, ale pro změnu nám fouká silný protivítr. Nic není jednoduché. Do Bělče se těším jednak na Mistra Jana (Pravda vítězí), ale taky na kvasnicový ležák Car z domácího pivovaru U Hušků. Chuť si ovšem musím nechat zajít, protože otvírají až ve 3 hodiny odpoledne.

Proti loňsku měníme trochu trasu a jedeme místo do Týniště do Třebechovic pod Orebem, kde je možné navštívit muzeum betlémů. Dále pokračujeme po lesní cestě "Špacír" do obory, která patří hraběnce Sternbergové z Častolovic. V oboře, kterou vede pěkná asfaltová cesta, si můžeme prohlédnout stádo bílých daňků a také několik krásných rybníků.

Přes kopec Na Hrádku se pokoušíme opět v hrozném protivětru sjet do Hoděčína. Uprostřed vesnice nacházíme v příkopu funkční starou váhu s velkým kulatým ciferníkem (bývala ve sběrných surovinách) a tak neváháme a vážíme se. Já mám s kolem a brašnami 120 kg, Zuzka necelý metrák. Pak to má do kopce jet.

Po dalších třech kopcích (na tom posledním je moc pěkný kostelík) již klesáme do Solnice. Zde plánujeme občerstvovací zastávku, ale nenacházíme rozumnou hospodu a tu na náměstí po loňských zkušenostech vypouštíme. Pokračujeme tedy závěrečnou částí dnešní etapy, kterou je 15 kilometrové stoupání do Deštné v Orlických horách (převýšení asi 250 m). Naše trasa vede po silnici, která kopíruje tok říčky Bělá. Bohužel proti proudu. Je zde krásná příroda a tak si mezi funěním užíváme pěkných výhledů.

V Deštném nešel celý den proud, protože zapojovali nově stavěné apartmány, a tak je zavřená jediná samoobsluha. Snídani si budeme muset koupit až ráno, ale pivo už naštěstí natočit šlo. Ubytováváme se, sledujeme dojezd TdF do Courchevelu (taky to měli těžký), jdeme na večeři a spát.

Dnes nás čeká další těžká etapa. Je na ní jedna horská prémie té nejvyšší kategorie a další dvě první kategorie.

Hned po snídani začínáme tím nejtěžším – výjezdem na Šerlich. Délka 5 km, převýšení asi 430 m. První kilometr šlapeme na nejlehčí převod, který na kole máme a zbytek taky šlapeme, ale po svých. Je to na nás moc do kopce a moc dlouhé. Na kole zase jedeme jenom posledních 500 metrů ze silnice k Masarykově chatě (1013 m n.m.). Odpočíváme, rozhlížíme se, fotografujeme, občerstvujeme se a těšíme se na cestu dolů.

Odjíždíme směrem do Orlického Záhoří, což je krásných asi 10 kilometrů z kopce. Při sjezdu si vylepšuju svou maximální rychlost na 65 km/hod. Ze Šerlichu až na Zemskou bránu je udělaná nová silnice a tak je možné si to opravdu užívat. Potkáváme několik závodníků na kolečkových lyžích a marně se je snažíme předjet. Podařilo se nám to až v jednom sjezdu rychlostí nad 40 km/hod. V dalším mírném stoupání máme co dělat, abychom si náskok udrželi. Cestou se zastavujeme v Neratově a jdeme se podívat, jak pokračuje oprava kostela Nanebevzetí Panny Marie. Proti loňsku je vidět velký pokrok, fasáda průčelí je hotová, jsou opraveny i hodiny a práce pokračují na obvodovém zdivu.

Další zastávkou je nově opravená Zemská brána. Snažíme se zde vydržet co nejdéle, protože nás za ní čeká nepříjemné stoupání na Čihák a do Petrovic. Na návsi v Petrovicích si dáváme oběd a připravujeme se na další nepříjemné stoupání na Kašparovu chatu. U odbočky k chatě potkáváme cyklistu, který nám oznamuje, že je chata zavřená, a tak další přestávka nebude. Pokračujeme proto dále prudkým sjezdem do Mladkova, který bohužel vede po silnici, kterou právě opravují.

Z Mladkova následuje nepříjemný úsek nejdříve po silnici druhé a následně první třídy směrem na Králíky. Proto jak to jen jde odbočujeme na Dolní, Prostřední a Horní (to je ale blbý pořadí) Lipku a město objíždíme. Při návratu zpět na hlavní silnice nedočkavě vyhlížíme směrovou ceduli na Hanušovice. Už máme dnes docela dost, když se z cedule dozvídáme, že je to ještě dlouhých 17 kilometrů.

Naštěstí silnice vede podél trati a po proudu horního toku Moravy a tak je celá z mírného kopce. Užíváme si rychlosti kolem 30 km/hod a za chvilku jsme v Hanušovicích. Po chvilce hledání nalézáme penzion a po dvaceti minutách administrativní práce se můžeme jít ubytovat. Následuje jako obvykle večeře, dnes navíc procházka po městě a spánek. V noci zase prší.

Celou dnešní etapu jedeme po Moravské cyklostezce, která víceméně stále kopíruje tok řeky Moravy. Začátek sice neznáme, ten jsme ještě nejeli, ale druhou část máme z loňska projetou a tak se těšíme, protože víme, že je "jetelná". Vyjíždíme z Hanušovic a asi něco přehlížíme, protože nám poprvé (a jak se později ukázalo, tak naposled) fouká do zad. Jedeme po silnici a tak to pěkně ubíhá. V Bohutíně nás překvapuje horská prémie první kategorie, ale krásné výhledy z vrcholku kopce a pěkný sjezd do Bludova, nám vynahrazují utrpení ve stoupání.

Blížíme se k Leštině a trochu nás děsí cedule o uzavřené silnici a objížďce. Říkáme si, že to na kole půjde vždy projet, případně přebrodit. Nejde. Silnice je v délce několika kilometrů vybagrovaná do hloubky půl metru a po včerejším dešti zcela neprůjezdná. Naštěstí dostáváme radu od místních, že do Leštiny se jezdí "polňačkou" kolem hřiště a tak jsme zachráněni od dlouhého pochodu po staveništi.

Další cestu již známe a tak s větrem v zádech se nám daří kvalifikovat v dnešním maratónu na olympiádu. Vždy když je naše trasa delší než maratón (42 195 m), tak sledujeme náš čas jízdy. Limit na olympiádu je pro běžce muže 2:15 hodiny a nám se tento limit na kolech ne vždy podaří splnit. Dnes dosahujeme našeho historicky nejlepšího času 1:57 hodiny.

Po občerstvení v Nových Mlýnech (bez polévky, protože je už jenom česnečka) nás čeká horská prémie druhé kategorie do Nových Zámků. Pak si z loňska pamatujeme velké vedro a nepříjemný dlouhý rovný úsek do Litovle. Ten letos s větrem v zádech projedeme ve velké pohodě a hodně rychle.

Za Litovlí následuje nejkrásnější cyklistický úsek našeho putování, Litovelské Pomoraví. Jde o asfaltové cesty v lužních lesích kolem "meandrující" řeky Moravy. Prostě nádhera. Jedinou výjimkou je asi kilometrový úsek Selských hrází z minulého století, které zůstaly v "původním" stavu.

V Horkách na Moravě najíždíme zase na silnici a do Olomouce to máme už jenom kousek. Zde trochu bloudíme, ale brzy nacházíme naše ubytování a tak si užíváme sprchu, jídlo a pohodlí. Večer je jako obvykle průtrž mračen.

Dnes je to poslední etapa TAM. A pak už bude den volna, tedy vlastně naše dovolená, na kterou jedeme na kole. Ale to je ještě daleko. Vyjíždíme z města a pokračujeme opět po Moravské cyklostezce. Ta křižuje silnici 435 z jedné strany na druhou a zase zpět. Vzhledem k včerejšímu dešti, se rozhodujeme, že zůstaneme na silnici a kolem poutního chrámu Očišťování Panny Marie v Dubu nad Moravou, dojíždíme až do Tovačova. Počasí se dnes vydařilo (posuďte sami – výška, tlak, teplota, rosný bod) a tak se před hrozným horkem schováváme na chvíli v zámecké zahradě.

Z Tovačova pokračujeme směrem na jih a po silnicích mezi ropnými poli až do Chropyně. Na toto místo nemáme moc pěkné vzpomínky z loňského putování, kdy nám místní cykloservis odmítl pomoci s opravou kola. Zastavujeme na náměstí a občerstvujeme se v restauraci Bianca.

Za Chropyní opouštíme Moravskou cyklostezku a pokračujeme dále po silnici směrem na Hulín a Holešov. Je úmorné vedro a na úrodné Hané se není kam schovat. Protože se snažíme dodržovat pitný režim, tak v Holešově na náměstí následuje další občerstvovací zastávka.

Z Holešova pokračujeme táhlým dlouhým výjezdem do Přílep a dále do Fryštáku. Zde začínají Hostýnské a Vizovické vrchy a nám zbývá už jenom posledních pět kilometrů přes posledních pět kopečků. Na druhém mě začíná zlobit přesmykač a tak chvíli tlačím, přehazuju nohou, šteluju bovden a do toho všeho zvoní mobil. Nakonec to zase všechno trochu funguje a tak dojíždíme do Lukova, cíle naší cesty.

Dokázali jsme půlku:-)

Dovolená. Dlouho spíme, vstáváme až v 10 hodin a jdeme na snídani, po které vyrážíme na výlet po stopách cyklistického maratónu "Drásal". Samozřejmě autem, protože kola dnes nechceme ani vidět. A tak jsme navštívili Rusavu, Troják, Tesák a viděli jsme ty hrozné kopce (to co jezdíme my jsou prý jenom "čupíčky") a sjezdy a slyšeli, jak to bylo letos hrozné. Odpoledne odpočíváme, připravujeme se na večerní grilování a užíváme si dovolené.

Je konec naší dovolené a my jedeme domů. Dnes je celá etapa stejná jako směrem tam, ale na druhou stranu. A nutno dodat, že tímto směrem to je podstatně lepší. Po dni volna se první "čupíčky" jedou velmi lehce a nádherně si užíváme dlouhý sjezd do Holešova. Za městem začíná foukat docela silný protivítr, ale do Hulína to ještě docela jde. Ovšem úsek Hulín Chropyně je prakticky k nepřežití. Dřeme co to jde, ale kola prakticky stojí na místě. Na chvíli se schováváme do lesa kolem ropných polí, kde to přece jenom tak moc nefouká, ale úsek do Tovačova je zase nekonečně dlouhý a hodně namáhavý. Usedáme do první otevřené hospody a užíváme si bezvětří.

Z Tovačova, na rozdíl od cesty tam, jedeme zase po Moravské cyklostezce. Ta vede přes Hradecký rybník, který je rozdělen hrázemi na čtyři části. Je to velmi příjemná cesta. Sice fouká takový vítr, že hladina rybníka vypadá jako malé moře s vlnami, ale dá se zde pozorovat spousta vodních ptáků. Nás zaujala potápka shánějící si oběd. Po chvíli pozorování pokračujeme do Dubu na Moravou, kde dlouhé zvonění svolává věřící na mši.

Za vesnicí Bolelouc najíždíme na silnici 435 a snažíme se v prudkém protivětru dojet do Olomouce. Po odbočení na Nemilany prakticky ve větru zastavujeme. Doufáme, že horší to už nemůže být, ale později zjišťujeme, jak moc jsme se spletli.

V Olomouci dnes už nebloudíme a po brzké večeři vyrážíme na prohlídku města. A tak jsme viděli radnici, orloj, kašny i park, kde se pořádá výstava Flora.

Dnes jedeme zase po stejné trase jako tam, ale etapa je kratší a končí už v Zábřehu. Protože jsem moc večeřel a ráno moc snídal, tak mi hned v první zatáčce praskl drát v zadním kole. Zastavujeme a přemýšlíme co dál. Na kole se udělala docela slušná boule a na moc dlouhou cestu to při váze brašen a mojí není. Projíždějící cyklista nám prozradil, že máme zase jednou štěstí a že po 100 metrech najdeme cykloservis. Tam mi kolo velmi ochotně opravují. Kromě drobného problému se seřízením přesmykače, jsme za celou cestu neměli žádný defekt a tak prasklý drát byl jediný skutečný problém s našimi koly.

Dnes naštěstí moc nefouká a tak to zase jednou velmi pěkně jede. Zase si užíváme Litovelské Pomoraví a ani "čupíček" za Novými Zámky není tak hrozný. Zvláště když víme, že nás po něm čeká občerstvovací zastávka v hospodě "Na Kodlově", kde si dáváme vynikající knedlíčkovou polévku a odpočíváme.

Pokračujeme v pohodě zase podél Moravy a těšíme se z toho, že skoro nefouká vítr. V Leštině opouštíme Moravskou cyklostezku a za chvilku již stojíme na náměstí před hotelem. Ubytováváme se v pokoji číslo jedna, kola si schováváme do garáže a využíváme vanu k nabrání nových sil. Po opravdu skvělé večeři (aperitiv, předkrm, jídlo, pohár) následuje zdravotní procházka po městě a spánek.

Tak dnes nás zase čekají kopce, nejdříve Zábřežská vrchovina a potom okraj Orlických hor. A ke všemu má podle předpovědi ještě pršet. Do Hoštejna jedeme podél hlavního železničního tahu Zábřeh – Třebová, který je v současné době přestavován na moderní železniční koridor. Před Hoštejnem se začíná vyplňovat předpověď a začíná poprchat. Schováváme se chvilku na lavičce u místní samoobsluhy, čteme si noviny a doufáme, že přestane. Mraky se na obloze prakticky nehýbají a tak si bereme bundy a pokračujeme v jízdě. Dalších asi 6 kilometrů vede pod velkými stromy a částečně lesem a tak k nám déšť zase tak moc neproniká. V Tatenicích vyjíždíme z lesa, a protože stále prší, tak se schováváme opět v autobusové zastávce. Čekáme asi čtvrt hodiny, a protože je déšť furt stejný, pokračujeme dál. Před Lanškrounem (asi po 10 kilometrech) konečně přestává.

Za městem nás čeká horská prémie druhé kategorie a tak se zastavujeme v restauraci "Koupaliště" u Dlouhého rybníku a posilujeme se polévkou. Během šlapání do kopce se začíná objevovat sluníčko a zase začíná foukat protivítr. Po prémii následuje pěkný sjezd do Dolní Čermné a terénní vložka po pěšině kolem Tiché Orlice značená žlutou značkou. Podél kolejí dojíždíme do Letohradu a před závěrečnou horskou prémií třetí kategorie se občerstvujeme na náměstí.

Do cíle nám chybí posledních 10 kilometrů (z toho asi 8 do kopce) a zase to začíná vypadat na déšť. Jedeme co to dá a kratičká průtrž nás chytá až v závěrečném stoupání do Žamberka. Do autobusové zastávky, kde už je schováno asi šest cyklistů, se nevejdeme a tak to musíme dojet. Zastavujeme se ještě na náměstí ve vinotéce, ale to už začíná opět slušně pršet, a tak spěcháme co nejrychleji domů na chalupu. Dostáváme večeři, odpočíváme a k večeru se jdeme ještě na chvilku "romanticky" projít kolem Orlice.

Dnešní etapa patří mezi ty nejkratší. Začátek, ke zřícenině hradu Litice, je v pohodě. Nejdříve po hodně vedlejší silnici, pak po šotolině lesem a podél kolejí, za kterými, jako každý rok, stojí asi 8 teepee indiánského tábora. Poslední úsek je opět po silnici a i když je slepá, je zde docela silný provoz.

Další část pokračuje lesem po červené značce podél Divoké Orlice do Brné. Je to docela zážitek. Většinou kola tlačíme a taháme přes kořeny a kameny, spadlé stromy, bahno a taky do pěkných krpálů. Nakonec najíždíme opět na silnici a kolem další zříceniny hradu v Potštejně a dále podél Divoké Orlice pokračujeme až do Doudleb.

Zde následuje velmi nepříjemný úsek (asi 4 km) po silnici první třídy do Kostelce. Provoz je velký a většina řidičů nás předjíždí i když v protisměru jedou osobní a i nákladní auta. Do toho fouká velmi silný vítr a to všemi směry a tak máme co dělat, abychom se udrželi na kole, na silnici a mimo auta.

V Kostelci naštěstí odbočujeme na méně frekventovanou silnici směrem na Borohrádek. Začínáme do kopce, ale je zde nádherný výhled a dnes je vidět daleko. Pak následuje takový pohodový úsek v lese do vesnice Zdélov. Opět kopeček, opět les a další vesnice. A pak už jen nádherný sjezd do Borohrádku, kde si na náměstí dopřáváme trochu oddychu a občerstvení.

Zbývajících 10 kilometrů je opět pohodových lesem, kde asi rostou, protože je zde hodně aut. Na závěr dnešní etapy máme přichystaný další pěkný sjezd do Holic. Zde se ubytováváme v penzionu, dáváme večeři, krátkou procházku, noviny a spánek.

Tuto etapu jedeme poprvé a tak nemáme vůbec představu o délce a převýšení. Je ale jasné, že se musíme dostat přes Železné hory do Čáslavi, kde máme domluvené další ubytování.

Začínáme na náměstí v mléčném baru vydatnou snídaní – koblihy, buchty, chlebíčky, párek v rohlíku, čaj, kakao... Vyjíždíme z města a zjišťujeme, že zase fučí a samozřejmě proti nám, a protože začátek etapy je po rovinách v okolí Pardubic, je nám jasné, že to nebude lehké. Jedeme po silnicích, silničkách i "polňačkách" a stále fučí. Člověk má pocit, že jede alespoň 60 km/hod, ale pohled na tachometr říká něco o 15 a nohy bolí, jako do největšího kopce. Zde to byl psychicky nejtěžší úsek – představa, že z Pardubic jsme vlakem za necelé dvě hodiny doma ve vaně s teplou vodou... Fuj, ještě, že nejedeme kolem nádraží.

Cesta by byla jinak velmi příjemná, například u Barchova jsou po obou stranách silnice lány slunečnic a tak si člověk připadá skoro jako na Tour de France. Za Cholticemi jsme se přiblížili k Železným horám a odbočujeme ze silnice do lesa. Konečně jedeme chvilku bez protivětru a ani nám nevadí, že je to do kopce. V lese máme problém s orientací, protože najednou chybí značení cyklotrasy a tak jedeme spíš podle lišejníků a mravenišť. Když vyjíždíme z lesa, tak se zase objevujeme pokračování značení naší cyklotrasy.

Projíždíme dvě ospalé vesnice a "polňačkou" se dostáváme na nejvyšší bod naší dnešní etapy. Pod kopcem začíná rovina a v dáli je již vidět kostel v Čáslavi. Podél višňového sadu sjíždíme do vesnice Semtěš a nacházíme zde krásnou gotickou kamennou věž. Je otevřená denně, stačí zazvonit, ale my dnes nemáme sílu na výstup. A tak pokračujeme dál z kopce, za usilovného šlapání proti větru, do Čáslavi, na náměstí, do hotelu, do postele.

Tuto etapu nemáme moc rádi, je to takové za sedmero horami a sedmero řekami. Pořád dolů do vesnice, nahoru na kopec, dolů do vesnice, nahoru na kopec. A za každý i sebemenší sjezd je cyklista potrestán dalším stoupáním.

Projíždíme tedy vesnicemi Močovice, Kluky, Pucheř, Křesetice. Vpravo v dálce jsou vidět věže chrámu Svaté Barbory v Kutné Hoře a my pomalu sjíždíme do Malešova. Normálně se zde vždy zastavujeme v hospodě, ale dnes je taková zima, že raději pokračujeme dál. A je se na co těšit, za vesnicí následuje pěkná horská prémie druhé kategorie. A opět naše staré známe vesnice Polánka, Košice, Onomyšl, Mančice. A pak kousek z kopce a do kopce a jsme v Uhlířských Janovicích. Zde už děláme krátkou zastávku na náměstí.

Z Janovic pokračujeme silnicí na Prahu, kde už jsou kopce i sjezdy spíš delší a je zde i daleko větší provoz. Sjíždíme dlouhým sjezdem do lesa, kam jsme chodívali na houby, a odbočujeme z hlavní směrem na Stříbrnou Skalici. Už nám chybí jenom kousek do vesnice a k chatám, kde máme dnes ubytování.

Během cesty dnes taky dost foukalo, ale nepřipadalo nám to tak moc hrozné jako včera, asi za to můžou ty kopce. Hodinu po příjezdu začíná pršet, ale my si sedíme v chatě, topíme si v kamnech a užíváme si pohodlí.

Na dnešek se moc těšíme. Jednak je to poslední etapa, druhak je moc hezká a máme ji rádi (říkáme ji "Královská") a třeťak nemáme na kolech brašny (ty jsme si nechali odvézt domů).

Ráno kolem sedmé je krásně, modrá obloha a sluníčko. V devět, když vyjíždíme, je všude zataženo na čtrnáct dnů, ale zatím neprší a hlavně nefouká. Po silnici dojedeme k řece Sázavě a pokračujeme podél řeky do Chocerad a dál opět podél řeky do Javorníku a Čtyřkol. Je to opravdu nádherná cesta, vlevo řeka, vpravo kopce a lesy. Za potokem Mnichovka následuje bahnitý úsek a tak asi 200 m musíme tlačit. Najíždíme na silnici, přejíždíme Sázavu a podél kolejí jedeme do Čerčan. A dál mezi tratí a řekou do Poříčí. Zde také potkáváme první "banány" – žluté kanoe firmy Bisport. Dnes vodákům počasí zrovna moc nepřeje a tak jim to ani nezávidíme. Přejíždíme opět řeku a s mírným větrem v zádech uháníme, podél drožďárny, do Nespek. Zde máme, jako vždy na této trase, plánovanou přestávku.

Pokračujeme dál podél Sázavy až do Zbořeného Kostelce, kde znovu najíždíme na silnici a dlouhým stoupáním lesem (pokořujeme osmistý kilometr) se dostáváme až do Kamenice. Zde máme druhou plánovanou přestávku v místní cukrárně.

Z Kamenice pokračujeme po skoro nepoužívaných silnicích k dálnici D1, kterou překonáváme na 11 kilometru a dál po stejných ku Praze. Dokonce nám začíná na dojezd domů svítit i sluníčko. V Uhříněvsi chytáme "šráně" a tak čekáme až přejede vlak do Říčan. Do Koloděj jedeme úplně sami bez aut, protože je silnice kvůli stavbě kruháku slepá (a hlavně – zákaz vjezdu je podpořen betonovými panely, které nelze objet). Vytláčíme kola k zámku a pak už je to domů jenom z kopce.

Dokázali jsme to celé:-)

Cesta na Moravu: 6 etap, délka 419 km, čas v sedle 24:10 hod

Cesta z Moravy: 7 etap, délka 414, čas v sedle 26:00 hod

Celkem: délka 833, čas v sedle 50:10 hod, průměr 16,6 km/hod

Nejdelší etapa 87 km, nejkratší 44 km

Nejlepší průměr etapy 19,9 km/hod, nejhorší 14,4 km/hod