Motto: Když nemožu, tak slezu ...
aneb
jak jsem jel svůj první MTB závod
Při sledování startu loňské Rusavské 50 se zrodil ten bláznivý nápad – budeme taky závodit. A tak v pátek 17.8.2007 odpoledne se já a můj bratranec registrujeme do závodu v kategorii Muži 2. Dostáváme číslo, tričko, jdeme se podívat na závěrečný sjezd do cíle a odjíždíme ke Klačánkům probrat taktiku závodu a na jedno, dvě. V sobotním slunečném ránu vyrážíme z Lukova a v autě mám půjčené horské kolo Trek Fuel Ex 8. A jak se tak přibližujeme k Rusavě, potkáváme stále více aut s naloženými koly a předjíždíme ty, pro které 15 před a 15 po závodě nic neznamená. Na křižovatce před hospodou parkujeme auta a začínáme skládat to, co jsme si dovezli v kufru.
Za půl hodiny máme kola složená, trochu posvačíme (rohlíky se šunkou) a jedeme se rozjezdit před startem. To znamená, že jedeme do hospody U kůlu, kde si dáme občerstvení (kofola a malé) a vrátíme se na start. Asi ve tři čtvrtě na 11 už stojíme v jedné z posledních řad startovního pole a čekáme na výstřel. Ten uslyšíme přesně v 11 a také vidíme, jak se první řady dávají do pohybu. Za chvíli zacvaknu nohu do pedálu a hopkáním po druhé se snažím rozjet a udržet přímý směr. Nakonec se to povede, projedu startovacím obloukem a poprvé v životě se vydávám do závodu horských kol.
Po startu následuje první čtyřkilometrové stoupání na Klapinov (asi tak 300 m převýšení). Nejdříve jedeme po asfaltu, kopec není moc prudký a tak jedu zatím v pohodě, i když mě stále někdo předjíždí. Následují dvě ostré zatáčky, dochází k prvnímu zlomu a protože si několik jedinců včas nepřehodilo zastavujeme a začínáme tlačit. Podél cesty je vidět už několik cyklistů, kterým moc nefunguje přehazovačka, už stačili mít defekt a taky jeden, co přetrhl řetěz. Po chvíli je sklon mírnější a tak zase chvilku jedeme, ale vzápětí opět tlačíme, tentokrát už po polní cestě na nejvyšší bod prvního stoupání.
Vjíždíme do lesa a následuje 2 km klesání v terénu. Zjišťuji, že ve sjezdu kolo pěkně drží stopu, kotoučovky jsou taky perfektní a tak se snažím alespoň trochu udržet tempo ostatních. Po sjezdu následuje krátká rovinka podél hlavní silnice z Bystřice do Vsetína a vzápětí najíždíme na novou šotolinovou cestu a začíná další stoupání. Opět postupuji indiánským způsobem – chvíli jedu, chvíli tlačím. Šotolina přechází v hlínu a vjíždíme do lesa. Podjíždíme vlek, přejíždíme sjezdovku, rovinky se střídají s muldami a já začínám mít první problémy s přehazovačkou. A do konce závodu ještě několikrát protočím naprázdno nohy při změně placky. Tlačím další stoupání, bolí mě nohy, nemůžu popadnout dech a přemýšlím, jestli je tento závod vůbec pro mě. Taky mě napadne myšlenka, že to otočím a vrátím se zpět k autu. Naštěstí při těchto úvahách přelezu horizont a začínám klesat na Tesák.
Přejedeme hlavní silnici a jedeme směrem k Teodorovu pramenu. Následuje asi nejkrásnější část závodu – 5 km z kopce po asfaltu a tak si vylepšuji svoji dnešní maximální rychlost na 65 km/h. Cestu znám, protože loni jsem ji dřel v opačném směru při výletu do Rajnochovic. U pramene na chvíli zastavujeme a nabíráme vodu do bidonů. Ještě chvíli klesáme a pak prudce otáčíme do protisměru a začínáme si užívat další stoupání. Asi 2 km to docela jede, ale pak nastává zlom a zase chvilku tlačím. Ještě že jsou tu tak krásná panoramata. Zase následuje jetelný kousek a konečně klesání na první občerstvovačku. Zastavujeme a občerstvujeme se – ionťák, meloun, voda, tableta na křeče, tatranka. Ale brzy jsem popoháněn k další jízdě.
Kousek sjedeme, vyjedeme na asfalt a do mírného kopce stoupáme pod Troják. Po 4 km zase vjíždíme do terénu, který je docela dobrý a tak tlačím jenom chvilku. Je zajímavé, kolik je vidět podél cesty naházených duší. Přeskakujeme brodík a krátkou houpačkou se dostáváme na louku s krásnými výhledy. Kousek nahoru a sjíždíme po polní cestě na Troják. Následují 4 km z kopce – nejdříve po hlavní silnici, pak odbočujeme do lesa na asfaltku a nakonec podél chat přijíždíme na další občerstvovačku. Tentokrát si dávám i chleba se salámem, protože začínám mít docela hlad a zase ionťák, broskve, tableta na křeče a taky si plním bidon na posledních 10 km.
Následuje další stoupání, ve kterém máme podporu v manželkách, které jedou kousek s námi. Brzy ale i tak zůstávám osamocen, protože mi to do kopce vůbec nejede. Asi po 3 km mírného stoupání se odpojujeme a pokračujeme do krpálu na Okluk. Zde mi dojde úplně a tak musím zase tlačit. Odbočujeme do terénu a konečně si zase chvíli užívám na pěšince mezi stromy, která se houpe nahoru a dolu. V jednom krátkém stoupání jedu na kašpárka, ale vzápětí mě chytají takové křeče, že se zdá, že už nikam nedojedu ani nedojdu. Naštěstí po chvilce stání přestávají a při jízdě v sedle se neopakují. Následuje krátká chůze kamenitou stezkou po stopách Drásala, kousek lesem a pak už jenom klesání k rozcestí U Dubu. Ještě že jedu na kole, pěšky bych těch závěrečných 50 m asi nesešel:-)
Pokračujeme chvilku po asfaltu a vzápětí odbočujeme do posledního stoupání. Je to tak 200 m do takového kopce, že mám problém tlačit kolo. A protože už začínám mít opravdu dost, tak každých 20 m odpočívám. Naštěstí i tento kopec končí a nám zbývá už jenom poslední sjezd do Rusavy. Jede to pěkně, trochu mě překvapí pařez uprostřed pěšinky, pár ostrých zatáček, ale dále už pokračujeme po lesní cestě. Těsně před posledním padákem nás pořadatel upozorňuje na časté pády v tomto úseku. My jsme ale v pohodě a už jsme dole u silnice, odbočujeme doprava a ještě jednou a už se blížíme na hřiště. Přetínáme cílovou čárou, podjíždíme cílový oblouk a dokázali jsme to. Tedy já, můj průvodce to umí i o hodinu rychleji.
Pokud bude nějaké příště, tak musím více natrénovat kopce a taky si půjčit lepe seřízené kolo:-)