Dovolená 2009

17.7. Praha – Verona

Budíček ve 4:00, odjezd v 5:00. Celá cesta je velmi pohodová, u nás prakticky není žádný provoz, a i do Mnichova je docela málo aut. Rozhodujeme se, že pojedeme přes Ga-Pa a tak jediný problém je při průjezdu Mnichovem, kde je ve městě docela husto. Pak už to zase jde až do Verony. Zde trochu bloudíme a jezdíme kolem hotelu sem a tam, ale nakonec se do hotelu trefíme, parkujeme v garáži a po krátké pauze vyrážíme do rozpáleného (35°C) města milenců.

Nejdříve procházíme centrem a míříme na věž dei Lamberti (84 m), odkud je nádherný rozhled po celém městě.

Je opravdu horko a tak se snažíme chodit ve stínu a taky docela marně hledáme hospodu s čepovaným pivem. Nakonec ji nacházíme nedaleko římského mostu Ponte Pietra a tak si konečně dávám jednoho Guinesse a Zuzka Colu. Pokračujeme ke slavnému balkonu a cestou zjišťujeme, že se docela dost zatahuje.

U balkonu je narváno a tak po nezbytné fotce pokračujeme dále k Aréně. U Arény začíná pršet a tak si sedáme do pizzerie a večeříme. Odcházíme však příliš brzo a tak zkoušíme kvalitu nových bundiček do deště – netečou. Obcházíme Arénu a začínáme mířit do hotelu.

Ještě nacházíme pěkný most Ponte Scaligero a pak už jdeme opravdu spát. Den byl moc dlouhý.

18.7. Verona – Nele

Vyjíždíme asi v půl desáté. Počasí je pěkné, svítí sluníčko. Okraj Verony nestojí za nic, samá průmyslová zóna. Cestou ale už potkáváme jednotlivce i celé skupiny cyklistů. Dojíždíme do Lazise, městečka u Gardy, a pokračujeme podél jezera na sever. V městečkách vždy hrozně zahoustne provoz. Všichni asi taky chtějí na dovolenou. V půlce jezera začíná pršet a přestává až v posledním tunelu.

Zde začínáme poskakovat a vydrží nám to až na nejvyšší bod přejezdu hor k dálnici, tedy asi 10 km. Na dálnici je taky dost husto, ale nakonec se to docela rozjíždí. Po sjezdu z dálnice začíná opět pršet. Stoupáme do hor a zajíždíme na Pietralbu, Lavaze, Oclini. Zde jsou 4°C a lehce sněží. Pak už jen sjíždíme do našeho oblíbeného hotelu Nele.

U hotelu konečně přestává pršet a tak skládám kola a již za slunka vyrážíme na první výlet. Mírným stoupáním jedeme až do Cavalese. Je docela provoz a ve městě zástupy lidí.

Sjíždíme do Moliny a po cyklostezce jedeme přes dřevený most, lanovku na Cermis, Lago di Tesero až do Predazza. Zde se chystá parkurový dostih a tak potkáváme hodně stop po koních. Zuzka je už dost unavená a tak točíme na levou ruku a lehce sjíždíme zpět k hotelu.

38,18 km

2:12 hod

17,4 km/hod

19.7. Nele – Canazei – Nele

Ráno vstáváme do krásného, slunečného, ale docela chladného dne. Po snídani bereme kola a vyjíždíme do Canazei po stopách Marcialongy. Až do Pozy je pěkná asfaltová cyklostezka. Výjimkou je Moena, kde ale zase dostavěli tunel pro auta, a tak je ve městě docela klid. Bohužel je na stezce docela dost chodců. Je to tím, že celé rodiny, od dětí až po prarodiče, jdou na výlety.

Za Pozou už je jen šotolinka a dost nás překvapí prudké stoupání, kde Zuzce docela dojde. Opouštíme proto stezku pro cyklisty a pokračujeme do Campitela po silnici a pak zase po asfaltečce až do Canazei. Otáčíme až u lanovky na Sellu.

Po obědě vyrážíme po levém břehu řeky Avisio domů. A je to naprostá pohoda. To co jsme cestou sem nastoupali, nás teď popohání domů. Prudké stoupání objíždíme tentokrát po silnici a vracíme se na cyklo až před Pozou. Dále až do Sorágy je to úplná lahůdka z kopce po asfaltu. Do Moeny přijíždíme po cyklostezce, která z druhé strany nebyla vůbec značená. V Predazzu se zajedeme podívat na skokanské můstky a taky na koně. Pak už je to do hotelu jen kousek.

68,77 km

4:40 hod

14,7 km/hod

20.7. Passo Fedaia

Dnes první velká výzva. Vstáváme dříve, dříve jdeme na snídani, nakládám kola, balíme věci a vyrážíme do Canazei. Cestou bereme benzín u jediné známé pumpy, kde je obsluha a není jenom automat na karty bez čipu. Kolem Moeny jsou dva nové tunely a tak je cesta rychlejší. Ovšem na konci je klasická zácpa – někdo vyjíždí, někdo couvá, někdo přechází, někdo odbočuje a hlavně to celé nejede. Nakonec zastavujeme na známém parkovišti u lanovky na Pecol, v létě zdarma. Montuju kola a oblékám se spíš na zimu. Zuzka taky a tak mám později průser, protože je jí horko a není nakrémovaná.

Vyrážíme vstříc neznámému – 12 kilometrů do kopce, poslední 4 se stoupáním přes 8 %. Na začátku to docela jde a držíme prostřední placku, pak se ale kopec zalamuje a my už točíme jen malou a to až nahoru.

Naštěstí jsou zde nádherné výhledy a tak je stále důvod zastavovat a fotografovat. Asi na osmém kilometru nás předjíždí skupina cyklistů, kterým později říkáme žvatlající silničky a vlastně celou cestu je docela velký provoz, jak aut, tak hlavně motorek. Nakonec i my projíždíme tunelem a vyjíždíme u jezera Lago Fedaia.

Zbývá už jen po rovině objet jezero a jsme na Passo Fedaia – 2057 m.n.m, náš nový výškový rekord. Domů jedeme po druhé straně jezera a přes hráz. Jezero je opravdu úchvatné, tyrkysová voda, kolem vysoké hory, sluníčko – ani se nám nechce dolů. Ještě se chvíli kocháme a pak už vyrážíme zpět a za chvilku zastavujeme na parkovišti.

Protože je docela málo hodin, rozhodujeme se pro průzkumnou výpravu. Kupujeme lístky na lanovku a stoupáme na Pekol, zase do výšky 1900 m.n.m. Těch 8 kilometrů dolů je opravdu nádherných. Bohužel je zde ještě větší provoz než na Passo Fedaia. V polovině kopce svačíme na terase hotelu (se slovenskou obsluhou) a pak po 13 tornantách zase zastavujeme na parkovišti. Zbývá už jen cesta do hotelu.

28,43 km

2:23 hod

11,9 km/hod

7,93 km

0:23 hod

20,7 km/hod

21.7. Sella Ronda

Dnes největší výzva. Jedeme okolo Gruppo Sella. To znamená 4 velké kopce a 4 klesání.

Na snídani jdeme hned, jak to jde a rychle spěcháme do Canazei. Lanovkou opět vyjíždíme na Pecol a sjíždíme na křižovatku, kde začíná naše cesta.

První stoupání je dlouhé 5 km a je z výšky 1855 na Passo Sella do výšky 2240 m.n.m. Hned za křižovatkou se cesta zalamuje na 10%. Pak se na chvilku narovnává, aby se vzápětí zase zalomila. Na začátku je docela klid, asi je málo hodin, ale tak od půlky kopce začíná houstnout provoz. Dost aut, ale hlavě neuvěřitelné množství motorek. A samozřejmě také cyklisté a to většinou na silničkách, sem tam někdo na horáku a asi čtyři jsme potkali na těžko. Velký provoz nás bude provázet celou cestu. Výhledy jsou ale nádherné. Prostě „panoramata“.

Nahoře si vezmeme bundičky a vydáme se dolů. Sjedeme až do výšky 1871 m, odbočíme doprava a začínáme stoupat na Passo Gardena. Toto stoupání je asi nejlehčí z celého dne, jednak má jen 6 km a je do výšky 2121 m a jednak je na něm rovina a dokonce i malé klesání. Zato závěr si to vynahradil ve svých tornantách.

Zase se oblékáme a míříme nejdelším 10 km dlouhým sjezdem na nejnižší bod okruhu - 1522 m.n.m. Silnici se dolů neuvěřitelně zatáčí a já si některé úseky vychutnávám až šedesátkou. Cestou taky chvilku sledujeme závod dvojic, který se zde koná a jehož trasa vede proti nám. Těsně před koncem sjezdu jdeme na oběd a užíváme si chvilkový odpočinek. Po obědě sjedeme ještě kousek a odbočíme doprava na další stoupání. Má opět délku 6 km a je na Passo Campolongo do výšky 1875 m. Začíná asi deseti serpentinami, které jsou ve svých vnitřních obloucích velice těžké. Pak následuje jednodušší pasáž kolem golfového hřiště (asi tak 1700 m.n.m). A na závěr zase větší stoupání asi za největšího tepla.

Konečně jsme na Passu a sjíždíme do Arabby, velmi známého lyžařského střediska, které je jen 1601 m.n.m. Zde naposledy odbočujeme doprava a začínáme stoupat na nejtěžší vrchol dne. Stoupání na Passo Pordoi je dlouhé 9 km a je do výšky 2239 m.n.m. Silnice se kroutí na vrchol asi v 35 zatáčkách a neustále drsně stoupá. Cestou nám dochází i pití, které naštěstí doplňujeme z jednoho potůčku. Voda je studená a dobrá. Další tekutiny již doplňuji ve formě piva asi 1,5 km pod vrcholem. Po mnoha přestávkách nakonec dorážíme i na tento poslední vrchol a fotíme se u vrcholové cedule.

Počasí se před vrcholem rychle zhoršuje a tak si bundičky bereme ještě v kopci. Na druhé straně Passa začíná při sjezdu pršet a tak na nejhorší chvíli zastavujeme u jednoho hotelu a pak pokračujeme dolů v mírném dešti. U známé horní stanice lanovky na Pekol už přestává pršet úplně a dole v Canazei je sucho. Rychle nakládáme kola a spěcháme do hotelu na večeři. Byl to sice namáhavý, ale úžasný zážitek. Třeba si jej ještě někdy zopakujeme anti-clockwise.

64,25 km

5:54 hod

10,9 km/hod

22.7. Den volna

Po těžkém dni následuje zasloužený odpočinek. Pozdě vstáváme a dlouho snídáme. Pak jdu vyndat kola z auta, smontovat je, trochu je otřít po včerejším dešti a připravit je na zítřejší výlet. Následuje návštěva bazénu, kde si užíváme bublin a házíme míčem, což jsme oba dělali naposledy asi před 40 lety. Po obědě v hotelu jedeme do Cavalese a pak pohodlně lanovkou až na vrchol Cermis.

Zde si dáváme pivo a Colu, děláme malou procházku a kocháme se výhledy. Bohužel je lehký opar a taky se začíná mírně mračit a tak jedeme dolů a domů.

23.7. Okolo jezera

Dnes jedeme na výlet kolem Lago di Stramentizza, které leží na řece Avisio. Z hotelu jedeme do Moliny po známé cyklostezce, ale tentokrát z kopce. Z Moliny už pokračujeme kolem jezera po silnici.

Tam jedeme po pravém břehu řeky. Je to nádherné, cesta vede zhruba po vrstevnici, nejdříve mírně do kopce a potom z kopce, asi 400 m nad řekou, která teče v hlubokém údolí. Jedeme takto asi 25 km. Ke konci jsou všude kolem samé vinice a oblast je značená jako Müller Thurgau.

Následuje prudké klesání až na most přes Avisio a pak prudké stoupání do stejné výšky, ale na druhém břehu řeky. Začínáme se vracet domů a stoupání nepřestává ještě několik kilometrů. Na vrcholu zastavujeme ve vesnici a v místním pohostinství u silnice děláme přestávku. Dále pokračujeme už prakticky jen vodorovně a do Moliny dokonce mírně klesáme.

Zde se rozhodujeme, že místo mírného stoupání po cyklostezce až domů vystoupáme prudce do Cavalese a pak sjedeme mírným klesáním do hotelu. Nejdříve máme z kopce strach, ale nakonec se ukazuje, že není tak hrozný, jak nám připadal při cestě dolů. V Cavalese je docela slušný provoz, řídí jej dokonce strážník. A řídí ho dobře. Italští policisté totiž – narozdíl od našich – motoristům pomáhají a dopravu usnadňují.

Naším směrem tolik aut už ale nejede a tak si mírné klesání s docela silným větrem do zad užíváme až do hotelu.

87,11 km

5:22 hod

16,2 km/hod

24.7. Nele – Canazei – Nele

Jak jsme zjistili při příjezdu, tak na Passu Lavaze se nedá moc jezdit na kole. Tam co začínají běžecké stopy je jezírko a jinde se zase pasou krávy a koně. Poslední den proto využíváme k ještě jednomu projetí Marcialongy.

Dnes mi to ale vůbec nejede a tak neustále zaostávám a snažím se to dohnat v těch několika málo sjezdech. Nepříjemný kopec objíždíme po silnici a po návratu pokračujeme, na rozdíl od prvního výletu, po pravém břehu. Při pomalém objíždění závory se zarážím o asfaltový hrbol, vidlice se propadá a já pokračuji přes řídítka. Zůstávám ležet na zádech pod závorou a kolo stojí na předním kole, se zadním vysoko zdviženým k nebi. Skončilo to naštěstí jen modřinou a odřeným loktem. Zajímavé je, že se to stalo nedaleko od místa, kde spadla Zuzka v zimě na lyžích, taky v pátek, taky poslední den dovolené a taky cestou do Canazei. Asi tam budeme muset přestat jezdit. Obědváme ve stejné hospodě jako v neděli a pak už si jen užíváme poslední cestu z mírného kopečka až do hotelu.

69,34 km

4:22 hod

15,9 km/hod

25.7. Nele - Kryml

Zase brzo vstáváme a začíná naše cesta domů. Snažíme se kopírovat trasu naší příští cesty na kole. Počasí je nádherné, je krásná viditelnost a tak si při sjíždění z hor k dálnici užíváme krásné výhledy na údolí řeky Adige.

Zastavujeme se ve vinařství Ritterhof, kde si kupuji krabici svého oblíbeného Pinot Grigio. Dále pokračujeme směrem na Merano a pak do hor na Passo Resia (Reschenpass). Sjíždíme do Rakouska a pokračujeme po dálnici podél Innu až za Innsbruck, kde odbočujeme do Zillertalského údolí. A po pár kilometrech zase začínáme stoupat, tentokrát na Gerlospass. Na vrcholku platíme výpalné, sjíždíme do Krimlu a cestou již vidíme známé vodopády.

Jsme ubytováni v místním hotelu a rychle vyrážíme k vodopádům. Stoupání je opravdu náročné, ale výhledy a vodopád stojí za to. Po večeři vyčerpáním usínáme.

25.7. Kryml - Újezd

Dnes naposledy brzo vstáváme, protože nás v 6 hodin probouzejí zvony místního kostela. Domů opět pokračujeme po trase naší příští cesty. Nejdříve dolů k Zell am Zee, pak údolím na Lofer a na dálnici na Salzburg. Objíždíme město a sjíždíme k Mondsee. Kopírujeme jezero, přejíždíme k Attersee a přes kopec k poslednímu jezeru Traunsee. Zde naše průzkumná část cesty končí, najíždíme na dálnici a přes Linec jedeme únavnou cestou až domů.

Závěr:

Dovolená v létě v horách je něco úplně jiného než v zimě. Je dlouho vidět a vše vypadá bez sněhu jinak. Všude je spousta lidí, kteří normálně lyžují po kopcích. Naopak Čechů jsme potkali jen asi 10, asi jsou všichni u moře. Měli jsme ohromnou kliku na počasí, kdy celý týden bylo krásně, slunečno a teplo. Sprchlo jen krátce na Pordoi a v pátek v noci. Celkem jsme najeli 363 km na kole a něco přes 2100 km autem.